NESPAVOST A JÁ
Ležím v posteli, v perfektně vyvětrané a zatemněné místnosti. Za sebou mám spánkovou jógu, v sobě dvě tabletky kozlíku zapité meduňkovým čajem. Všechno jak má být – jsem dokonale připravena ke spánku a nespavost mě dnes nezastaví.
Uběhlo několik minut. Nezabrala jsem. Polohu na zádech měním za bok, pak za polohu embrya. Pořád nic. Mají být kolena takhle blízko u sebe? Bude lepší dát si pod hlavu obě ruce? Mají se moje stoličky vzájemně dotýkat? Ptám se sebe sama…
Začíná tu být horko, dusno. Srdce bije rychleji a hlasitěji než před chvílí. Přetočím se na břicho a čekám. Pořád nic. Zase to dnes nepůjde? Vždyť jsem tak unavená!
Přetáčím se dál. Dostanu se znovu na záda a do tmy si přikazuji, že musím okamžitě usnout. Zítra mě čeká náročný den v práci a navíc musím na poštu – do kolika tam mají? Dřív zavírali brzy, teď se snaží. Mívají i do sedmi. Aspoň že tak. Můžu tam dojít po práci.
Mozek jede na plno… Musím proud myšlenek utnout.
ticho, slzy, samota
Nezaberu. Chytré weby radí, ať se okamžitě zvednu a jdu do jiné místnosti. Odcházím. Stejně jako včera i předevčírem… Opakující se scénář mi vhání slzy do očí a já propadám naprostému zoufalství.
Chci zatřást s manželem, probudit ho. Ať mi pomůže! Vždyť jsem v koncích a potřebuji ho vedle sebe celou noc! I v jiné místnosti! Ne, neudělám mu to. Odcházím do obývacího pokoje potichu, abych ho nevzbudila.
Sedím na gauči a čekám. Hlavou se mi honí bizarní myšlenky a slzy nejdou zastavit. Proč? Jak? Jsem rozbitá? Bude to někdy vůbec v pořádku?
Dům je zahalen do ticha. Všichni kolem sladce spí, zatímco já dlouhé hodiny sedím s rukama v klíně. Cítím se sama. Na usnutí to není… Radí se číst knížky nebo luštit křížovky do úplného unavení – prý je to skvělá příprava na návrat do ložnice. Jdu na to. Beru knihu do třesoucích se rukou a nemohu se soustředit na text. Jsem hrozně unavená a úzkost se prohlubuje. Nejde to, zavírám knihu. Sílu mám jen na prázdný pohled do stěny.
Kontroluji hodiny a vidím, že jsou 4:00 ráno. Za 2 hodiny mám vstávat do práce, venku se probouzí příroda a já mám začít „nový den“…
Zas a znovu
Vím, co mě čeká. Dunění v hlavě, otupělé smysly, tmavě modré kruhy pod červenýma očima. Práci budu dělat sotva napůl a klienti si určitě budou říkat „Když tě to nebaví, tak to nedělej!“.
Čeká mě vymýšlení dalších výmluv, lží… Proč se nezúčastním setkání s kamarádkami? Nachlazení? Moc práce? Když přiznám, že jsem unavená, vysmějí se mi. Ony také bývají unavené. Všichni bývají unavení. Tak se vzchop!
Myšlenky doprovází nekonečná úzkost. Hrubý hlas v hlavě mi připomíná, že zase nebudu spát. Že už nikdy nebudu spát. Protože jsem neschopná, slabá, zahnaná do kouta. Že už to bude jen horší. Časem přijdu o práci, o kamarádky… Nemůžu mít ani děti, když se nepostarám sama o sebe.
Tohle je konec.